Jdi na obsah Jdi na menu
 


TAJEMSTVÍ JMÉNA DALIMIL

Josef Veselý

 
 
 

Jalová slova pokusím se zkrátit, pravdivým činům pravdivý zvuk vrátit, ať poučí se každý, kdo má snahu poznat svou zem a přispívat jí k blahu.Vždyť moudré slov  moudrý neodmítá a pro smutné v něm potěcha je skryta.

 

Ilustrace v latinském vydání Dalimilovy kroniky

 

Těmito slovy začíná svoji kroniku tak řečený Dalimil. On ji vlastně přesně těmito slovy nezačíná; to, co jsme slyšeli, byl už novočeský překlad či spíš přebásnění (od Hany Vrbové). Kronikář to ve skutečnosti naškrábal na pergamen takhle:

péči prázdné, jelikož mohu, myšlu ukrátiti

a však smysl celý myšlu položiti,

aby sě tiem mohl každý radějí učiti

a k svému sě jazyku viece snažiti.

Je nám vzdálená tato řeč, hodně vzdálená, ale už to je čeština. Bohatá čeština. Ostatně - je to první historické dílo sepsané v češtině. Stará čeština dlouho existovala jenom v mluvené podobě, jako literárního jazyka se jí neužívalo. To je skutečnost a pravda, leč nikoli naprostá. První písemné stopy po češtině (byly to opravdu jenom stopy, jakési málo zřetelné otisky) se objevily ve 12. století. První vůbec zapsané české věty jsou dvě - a jestli mají čtenáři těchto řádků smysl pro kuriozity, tak jim je můžeme prozradit. "Pavel dal jest v Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu se i svjatemu Scepanu se dvema dušnikoma Bogucos Sedlatu." Ten text bychom v poněkud méně čitelné podobě našli na základní listině litoměřické kapituly. Ona ta listina je sice starší, už z roku 1057, ale český přípisek je zřetelněji starší. Smysl oněch dvou prvních českých vět není zřejmě úplně jasný. Jedná se o záznam o darování půdy a dvou poddaných klášteru. Jeden dárce se jmenoval Pavel, druhému říkali Vlach, šlo o pozemky na Litoměřicku. O to víc našince potěší srozumitelnost vzácných glos v takzvané chorální knize svatojiřské. Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a přitom zcela odlehlé křesťanské věrouce. Dá se říct, že ty větičky jsou takovou útěšnou maličkostí, kterými ta novicka jakoby proteplovala studený obraz klášterního života. Ta milá sestru v Kristu, jménem neznámá, si česky poznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně. Co si o nich zapsala, o svých kantorech? Takové drobnosti... Ženské tajemství... Jedna z oněch inkriminovaných vět zní: "Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé." (Ano, dá se říct, že oné neznámé rozhodně nechyběl pozorovací talent a smysl pro detail. A ten Aldík musel být pěkné kvítko.) A ještě jednu poznámku bychom tu mohli uvést. Je poněkud... jadrnější. I takové jsou v češtině domovem. "Lektor Vituz je krásný kurvy syn." Vida, jaké výrazy mají tu čest počítat se k nejdéle používaným slovům v jazyce českém... Už před kronikou tak řečeného Dalimila byla na světě Alexandreis. Staročeská báseň Alexandreida vznikla někdy na konci 13. nebo na začátku 14. století. V těch osmi zlomcích z různých částí básně se dochovalo tři a půl tisíce veršů z původních devíti tisíc. Život Alexandra Velikého lákal kdejakého literáta, zlákal i staročeského autora. Ten si ovšem hodně vypůjčoval z podobného francouzského a německého příběhu. I když šlo o dobu antickou, používá některá slova, která znala soudobé rytířstvo, taky výzbroj a složení vojska i jména některých starořeckých bojovníků jsou česká. Někdy mezi lety 1310 a 1314 však kdosi napsal nejstarší českou a ještě k tomu rýmovanou kroniku. Ta kronika nemá jméno. Vlastně - ona je má, ale takové... sporné. Takže se jí už ani neříká "Dalimilova kronika,"ale pro jistotu s opatrností: "Kronika tak řečeného Dalimila."

Další informace: http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_region/_zprava/490781