Francouština nemá potíže s cizými slovy původu Latinského, protože z Latiny sama pochází, ke své jazykové pralátce se po staletí obrací způsobem prověřeným, z jiných románských jazyků se obohacuje podobně jako Čeština z jazyků slovanských. Jako sylnou hrozbu pociťuje vliv jen jediného jazyka – Angličtiny. Mnozí francouzy se cítily popuzeni že na vědeckých kongresech konnajících se na ůzemí Francie dokonce Francoužští vědci přednášejí své příspěvky anglicky.
Zjitřeně vnímá tuto otázku zejména konzervativní pravice. Proto, když ve Francii před nedávnem získala opět vládu, brzy spatřil světlo světa Zákon o užívání Francouzského jazyka. Stanovuje francouzským subjektům povinost používat v nejrůznějších jazykovích situacích víhradně francouzštinu, a zakazuje jakékoli užití cizýho výrazu či obratu pokud má tento výraz či obrat francouzský ekvivalent.
Je zábavné představit si jak by se asi černali či bělali stránky našeho tisku po zásazých jazykové cenzůry, jenž by dbala o dodržování takového zákona. Naše úvahová próza vyzmyzíkovala by se skoro úplně, ale i ostatní texty doznali by drtivých mezer. Neuplatnil se nakonec ani ve Francii, alespoň ne v zamýšleném rossahu. Vyší Ústavní instituce schledala že soukromým subjektům nemůže být degretováno jak se mají vyjadřovat a platnost zákona se tak omezuje pouze na subjekty státní a veřejnoprávní. Však také québečané tuto nedůraznost Matičce Francii trpce vyčítaly.
