|
Podivín Rudolf |
||
|
|
||
|
|
||
|
ZDROJ:WIKIPEDIE Další informace : http://www.rozhlas.cz/toulky/panoptikum/_zprava/184347 |
Ještě za španělského pobytu namaloval Alonso Sánche Coello Rudolfovu podobiznu. Je na ní mladý muž v jakési vestě ke krku, s renesančním okružím a čepicí (nebo snad kloboučkem) s načechraným pérem. Ústroj toho mládence však není to důležité. Ano, podstatná je jeho tvář, jeho oči, jeho rty. Rudolf vypadá na portrétu štíhle, nemá ještě plnovous, ale jakýsi neduživý knírek, a ty oči jsou. jak to říct. snad: pichlavé. Pravé oko navíc jaksi nesouměrně sešikmené, a pak vidíme jeho rty a bradu: Ta brada je vysunutá dopředu, ale nikoli energicky, spíš jakoby nedopatřením. a kolem rtů (je poznat, že to jsou rty habsburské, zvláště ten spodní)... kolem rtů mu bloudí úsměšek. Tedy - on je to spíš úšklebek. Jaký velký rozdíl mezi tímto mladým mužem, a čtrnáctiletým chlapcem, který pózuje na velkém obraze zároveň s loveckým psem s rukou na jeho hlavě. Ten nakrátko ostříhaný kluk má pořád ještě čistý pohled i jakousi dychtivost v očích a touhu po poznání světa, zatímco mladík, vracejí se ze Španělska domů do Vídně je navenek pyšný, ale nikoli vnitřně sebejistý.
Zdaleka ne všechno, co ho naučili a čím byl naočkován, splynulo s jeho duchovní podstatou. Rudolf disciplinovaně vstřebával teatrální vystupování, osvojil si královskou povznesenost, uvykl pompě, pokládat za samozřejmost, že je božsky nedotknutelný. Uměl sehrát zuřivou scénu, když na něho podřízený omylem jenom dýchl. Byl vychován v tom nejpřísnějším katolictví a získán vizi pro dějinotvorného poslání habsburských panovníků. Pomohli mu vžít se do role nadčlověka, avšak odsoudili ho tím k samotě. A ta se postupně prohlubovala.
Poohlédněme ser trošku po Evropě. Habsburci se totiž dočkali náramného vojenského triumfu. Už jsme to naznačili: nevlastní bratr španělského krále Filipa don Juan d'Austria. ano, právě on - ten statečný voják a kavalír pověstný doslova "donjuanským" štěstím u žen - byl pověřen velením nad mohutnou španělskou flotilou, která zamířila k Řecku do Korintského zálivu, aby se tam utkala s loďstvem osmanských Turků. Není vyloučeno, že oba princové, Rudolf a Arnošt, kteří nastoupili v Barceloně na loď svého nevlastního strýce, spatřili mezi dobrovolníky této eskadry jistého Miguela Cervantese de Saavedra. Jelikož však vystoupili v Janově a dál nepokračovali, nebyli svědky toho, jak Cervantes přišel v triumfální bitvě u Lepanta v září roku 1571 o levou ruku. (Naštěstí mu zbyla pravička, takže o budoucí dílo o rytíři Quijotovi de la Mancha bylo postaráno.) V těch dnech, kdy Don Juan zvítězil nad Turky a zamířil do říše nesmrtelnosti, aby byl opředen bezpočtem legendárních milostných zápletek, v těch dnech, kdy těžce zraněný Cervantes ležel kdesi v podpalubí ošetřován felčary, v těch dnech prožíval příští český král Rudolf II. radost z návratu domů, do světa sice méně pompézního (taky méně bohatého) přece však jenom přívětivějšího. Jenomže - uměl se Rudolf vůbec spontánně radovat? Toť otázka. Neboť naučili ho žít jak ve škrabošce. Jeho úsměv, jeho zkoumavý, trochu pichlavý pohled - všechno. každé hnutí mysli jako by princ naučeně kontroloval. Jenže maska časem zradí. Protože ono v masce se trvale žít nedá.
"Benátský velvyslanec Michelli poznamenal ve své zprávě domů, že Rudolf je málomluvnější a nepřístupnější než Arnošt. Všichni sice tušili, že jde o pózu vštípenou dlouhým pobytem ve španělském prostředí, Rudolfovo chování však nepřestávalo znepokojovat. Císař Maxmilián si asi uvědomoval, že stížnosti na jeho syna jsou do značné míry oprávněné, nezbývalo mu však nic jiného než vyčkávat, až si Rudolf (a stejně tak i Arnošt) zvykne na vídeňské prostředí a přizpůsobí se mu. Ačkoli byl v tomto ohledu příkladně trpělivý, u Rudolfa se nakonec nápravy nedočkal. Chladné povýšenosti ve styku s lidmi se princ už nikdy nezbavil, ačkoli byla zcela v rozporu se srdečnou povahou, kterou mu přičítalo více svědků."
No, hlavně že už byl zase doma. Tedy Rudolf. Byl doma a zabydlel se. Zvykl si na přepych vlastního dvora - v Madridu o něj pečovalo na sto komorníků a dvořanů a ve Vídni svůj personál ještě rozmnožil. Ale najednou nějak nebyl čas ani na osobní záliby, ani na soukromé problémy. Vedle mnoha otevřených otázek politických se před Rudolfovýma očima vršily starosti rodinné.
