Evropa ve 2. polovině 19. století
SJEDNOCENÍ ITÁLIE
Po r. 1848 stále nejednotný stát, sever je ovládán Rakouskem.
Sjednocování začalo po válce s Rakouskem z iniciativy Sardinie.
Sjednocení dokončeno r. 1861 vyhlášením Italského království, bez
Benátska a Papežského státu. V čele král Viktor Emanuel II. Konečné
sjednocení v roce 1871, hl. městem Řím.
Viktor Emanuel II.
Giuseppe Garibaldi
vůdce republikánského hnutí za nezávislost
Ekonomická situace nového království
V Itálii nebyl žádný průmysl. Zejména v jižní Itálii byla
strašlivá chudoba, vysoká negramotnost (78% populace) a jen několik
procent italských občanů mělo volební právo. Hnutí za sjednocení
Itálie byla závislá na zahraniční pomoci a zůstala i po vzniku
Italského království.
SJEDNOCENÍ NĚMECKA
Po roce 1848 zůstalo území Německa rozdrobeno, o nadvládu soupeří
Prusko a Rakousko. Největší území z německých zemí má Prusko, je
také nejvlivnější, kde je moc v rukou vrstvy velkostatkářů (junkerů),
hlavní představitel této skupiny je Otto von Bismarck, od 1862
kancléř. Hl. cíl: sjednotit Německo „krví a železem“
První etapa:
Nutnost vyřadit Rakousko - 1866 válka - bitva u Hradce Králové,
Rakousko poraženo = vzniká Severoněmecký spolek (bez Bavorska a
dalších jihoněmeckých zemí).
Druhá etapa:
Válka s Francií, 1870 bitva u Sedanu a u Mét, Francie poražena, císař
Napoleon III. zajat, sesazen z trůnu, Francie republikou.
Napoleon III.
Němci vyhlašují 1871 ve Versailles Německé císařství
císařem Vilém I. (z rodu Hohenzollernů).
Vyhlášení Německého císařství
v Zrcadlovém sále ve Versailles
18. ledna 1871.
